Jdi na obsah Jdi na menu
 


Naděje

14. 12. 2009
Seděla jsem v učebně matematiky a marně se pokoušela pochopit komplexní čísla. Sem tam jsem se koukla na Julii, která se mnou seděla v lavici vzadu v rohu, jestli to chápe, ale pokaždé, když jsme se na sebe podívaly, pokrčily jsme jen rameny a zavrtěly bezradně hlavou. Vtom někdo zaklepal na dveře a pan Halm, který něco zběsile čmáral na tabuli, zvedl hlavu od svého křídového díla a zavolal: „Dále…“
Do třídy vstoupila ředitelka paní Adamsová a za ní jsem ke svému úžasu spatřila svého otce, jak na mě hledí očima plnýma smutku. „Mohu vás na chvíli přerušit, pane Halme?“ zeptala se vysokým řezavým hlasem ředitelka a ani nepočkala na odpověď a hned pokračovala: „Potřebuji mluvit s Ann Burtonovou. Sbal si věci, Ann, a pojď.“ Julie se na mě podívala s otázkou v očích, ale na tu jsem jí nemohla odpovědět, protože jsem sama nevěděla, co ředitelka chce. Naházela jsem učení do tašky, hodila si ji přes rameno a spěchala ze třídy. Cestou jsem na sobě cítila pohledy spolužáků a slyšela, jak jejich špitání postupně nabírá na intenzitě. Proklouzla jsem kolem paní Adamsové na chodbu a chtěla se začít otce vyptávat, co se stalo, ale ten mě gestem ruky umlčel. Cesta po škole proběhla mlčky, a i když jsme došli do ředitelny, paní Adamsová jen pokynula rukou na dvě polstrované židle před psacím stolem přetékajícím papíry. Sama pak stůl obešla, uhladila si tmavě modrý kalhotový kostým a sedla si do koženého kancelářského křesla na kolečkách. Upřela na mě své ledově šedé oči rámované tenkou tmavě modrou linkou a poté řekla: „Ann, teď tě na tři týdny uvolním ze školy. Hned se dozvíš proč, ale ještě předem ti musím něco říct… Neztrácej naději.“
Byla jsem dokonale zmatená. Nevěděla jsem, co si o tom myslet a tak jsem jen tiše, hlasem, který snad ani nebyl můj, vybreptla: „Ok.“
Koutkem oka jsem viděla, jak se táta vedle mě zvedl a tak jsem se zachovala podle něj. „Myslím, že už půjdeme,“ vyhrkl a hlas se mu při posledním slově zlomil. Paní Adamsová se také postavila, potřásla si s tátou rukou, pak ke mně shlédla a řekla pouze tři slova: „Drž se, Ann.“
Taťka mi položil ruku na rameno a vystrčil mě ze dveří ředitelny dřív, než jsem stihla zareagovat. Paní Adamsová za námi také vyšla, ale vydala se chodbou na opačnou stranu. Dlouhou dobu bylo slyšet jen klapání jejích vysokých podpatků, a když i to umlklo, rozhostilo se hlasité ticho. Jakmile jsme se dostali ze dveří školy, mlčky jsme nasedli do auta a rozjeli se směrem k domovu. To ticho mě nehorázně štvalo, ale přesto jsem zkusila počkat, jestli táta nezačne mluvit sám. V ulici, kde stál náš dům, moje trpělivost přetekla a zeptala jsem se ho: „Tak řekneš mi už konečně, co se děje, nebo budeme dál držet bobříka mlčení?“
Promluvil, až když jsme zastavili před garáží stojící vedle domu: „Annie… Já…. Ehm…“ Takhle silně se potýkat se slovy jsem ho ještě neviděla, ale vytrvale jsem čekala, až se vymáčkne. „Annie, dnes ráno cestou do práce srazilo maminku auto. Nepřežila…“ dál už nemohl pokračovat, protože ho zastavil příval slaných slz.
Chvíli jsem jen tak seděla a nechala ne sebe doléhat tíhu těch slov. Moje svaly mi vypověděly službu a já nebyla schopna se pohnout nebo ze sebe vydat hlásku. Cítila jsem se, jako by mi krev v žilách tuhla na rosol a mé slzné kanálky produkovaly příliš mnoho tekutiny. Když slzy přetekly, nechala jsem je jen tiše se kutálet po tvářích. Nevěřila jsem, že se něco tak hrozného mohlo stát. Bylo to jak z nepovedeného filmu, jak nevydařený vtip. To nebyla pravda!!
Někde hluboko uvnitř jsem však věděla, že o takových věcech se nežertuje. Taťka by nic takového neudělal, tohle nebyl vtip. Bolest na mě pomalu doléhala, zaplňovala mou mysl, stávala se nesnesitelnou. Chtěla jsem křičet, ale z hrdla mi vyšlo pouze bolestné zaskučení. Cítila jsem na sobě pohled taťkových pláčem zarudlých očí, ale nechtěla jsem do nich pohlédnout. Nechtěla jsem slyšet lži jako: „To bude dobré.“ nebo: „My to nějak zvládneme.“  Najednou jsem měla naléhavou potřebu být sama, někam vypadnout. Strčila jsem do dvířek auta a vyklopýtala na trávník. „Annie!! Počkej!“ volal za mnou táta, ale já nechtěla ničí přítomnost a tak jsem se jen otočila a zavolala: „Nech mě. Potřebuju být chvíli sama! Já se vrátím, neboj.“ Poté jsem se dala do běhu. Pár lidí, které jsem potkala, se za mnou zmateně otočilo, ale jinak byl jediná věc, která mně následovala můj stín. Dýchala jsem značně přerývaně, ale větší zásluhu na tom měly spíš slzy, které se mi bez ustání řinuly z očí, než běh. Když jsem byla asi tři bloky od domova, zvolnila jsem do chůze. Hlavou mi vířily tisíce, miliony myšlenek. 
Moc jsem nepřemýšlela, kam jdu, a tak mě překvapilo, když jsem se ocitla před branou parku. Pod velkým jírovcem jsem se sesunula na lavičku, dala si hlavu do dlaní a plakala. Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla, ale najednou jsem vedle sebe ucítila pohyb. Rychle jsem zvedla hlavu a spatřila jsem starší paní, asi šedesátiletou, jak se na mě kouká velkýma, zelenýma, ustaranýma očima.
„Copak se ti stalo, děvenko?“ zajímala se tenkým, vysokým hláskem. Nic jsem neřekla a zdálo se, že v mém mlčení slyší beznaděj. Sedla si vedle mě na lavičku a objala mě okolo ramen. Byla jsem tím gestem tak vyvedená z míry, že mě ani nenapadlo protestovat, nebo se odtáhnout. Nemohla jsem uvěřit, že se na tomhle světě, a dokonce v tomhle městě, najde někdo, kdo je ochoten pomoci druhému, ač úplně neznámému člověku.  
Zdálo se mi, jako bych tu starou paní znala odmalička. Hlava mi sama od sebe klesla na její rameno a já jí začala vyprávět, co se stalo. Poslouchala a nepřerušovala mě. Sem tam mi stiskla rameno nebo si hlasitě povzdechla, ale jinak jen seděla a naslouchala mému brebentění.   Když jsem skončila, chvíli jsme jen mlčky seděli, ale poté ticho prolomila: „Nesmíš ztrácet naději, moje milá. Ona tu určitě někde je. Není přece možné, aby někdo tak krásný a hodný, jako byla tvoje maminka, zmizel. Věřím, že se někdy setkáte. A nemysli si, že to jsou jen stařecké báchorky, já tomu opravdu věřím. Doufám v to.“
A já jí věřila. Znělo to sice trochu blahosklonně, ale ona měla pravdu. Nebylo možné, aby se duše mojí maminky jen tak vypařila. Ona tu někde je! A čeká, až se spolu setkáme.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

u mě mimo

(Lesapán, 20. 1. 2010 19:14)

hezké zpracování na tom není co vytknout. Příjemné obraty a celkově vzato je to dobře čtivé. Téma však u mě šlo úplně mimo :-) (a to ne že bych byl schopen skousnout jen scífka :-D)