Jdi na obsah Jdi na menu
 


Für Mein Morgenstern

1. 8. 2008

 

 

Nevinně se otevřela 
náruč němý hrůzy.
Křič, ať nezapomenu,
jak zní bolest,
abych ji mohla utišit,
utišit Tě.

Nad stát unaveně padla
váha schvácenýho dne.
Rozsviť. Ať nezapomenu,
Jak vypadá jas,
abych se mohla dotknout naděje,
Dotknout se Tě.

Pomalu se kradmo dovnitř
vplížil mrtvej chlad.
Zatop. Ať nezapomenu,
jak hřejou kamna na uhlí,
abych mohla zahřát svoje srdce,
zahřít Tě.

Zachvíli přijde (já to vím)
všedních dnů nevítanej smutek.
Promluv. Ať nezapomenu,
jak zníval Tvůj hlas,
abych mohla obejmout štěstí,
obejmout Tě.

Pohleď.Přece se vetřel
do mil, co nás dělej.
Přijdi. Ať nezapomenu,
jak ses tehdy usmíval,
-a usměj se znova-
Abych mohla
nazapomenout.

Prosím!
Prosím...

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Králíček, 3. 8. 2008 12:17)

Úžasná...nemám slov...nejlepší, co jsem od tebe zatím četla...vážně dokonalá. Můžu si jí číst pořád dokola a vždycky mě dojme:´-) Líbí se mi i obrázek a taky zvlášťní pojetí veršů ;-)

Dojala mě

(Markét, 1. 8. 2008 21:26)

Úplně mi vhrnula slzy do očí... moc krásná procítěná... hřejivá a jemná jako lidská dlaň