Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pro týpka ze zastávky

10. 7. 2008

 

 

Ono osudné ráno

Po sivé ranní obloze
rozlilo slunce měď.
Za horizontem v temnotě
paprsků vládla změť.
Ráno má moci pro ten den,
v němž zvony ztrácí hlas...

A to ráno si daň vybralo,
řekněme, právě v čas -
vyžádalo si život mladý.
Duši pro sebe ukrádá,
sic není věčné stále týž,
co bylo kdysi, zamlada...
Zvony už hlasy ztratily,
kolem hromady popela.
Tóny hran ráno zvrátily,
a hvězdy? Zhasly! Docela...

Prašivá nejistota...

Věc, nad níž zůstává rozum stát,
bílou temnotou mozek zalila.
Duši zbělelou, nasmrtjdoucí,
věčným plamenem na prach spálila.

Duše zčrernalá, popálená,
marně bloudí a hledá cíl...
Truchlí pro muže beze jména,
jenž dávno možná v hrobě shnil.

>>Vlasy, hnědé, jako hlína,
tvář jež smíchu zjevně neuznává.
Rmouť, jež k nebi šlehy vzpíná,
mně šílenou starost přičinívá.

Smutek, který nepřestává zníti,
ve tváři, přece znavené,
od něhož se mi srdce vznítí,
pro muže tváře kamenné.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář