Pro.... koho asi?
Nádražně čokoládová
Třpytivá tesknota na víčka padá si
v svatební róbě a s loktuškou přes vlasy
okolo ohniště poránu přihýbá.
Jsi město v požáru, chrám očí bloudících,
pro slzy zázemí mám já v Tvých ulicích,
slunce však domy Tvé za dešťů nelíbá.
Břehem jsi ploutvi mé u skrání náhonu,
závratím oporou při kraji balkónu,
a přece odvždy sama jsem:
Nádražní hlásání, na něž čas nečeká
při bráně Valhally valkýra odvěká-
blázen se sklonem k něžnostem...
je krásná
(petí, 18. 6. 2009 20:55)