Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čeká, tajně, až se ozve. Příliš hrdá na to, aby vytočila jeho číslo a řekla dvě jednoduchý slova. Příliš hrdá na to, aby vůbec něco řekla. Jemu.

Kdyby nebyl tak – perfektní. Možná by všechno bylo jinak. Jindy. Jinde. A možná by to skončilo dobře.

„She drank so much last night.“ A potom byla opilá. Ještě dlouho. Láskou.

Nechtěla to přiznat, ale líbilo se jí to. Oblíbila si ten pocit, že na světě je někdo, koho má radši než drahý boty a značkový šaty a sebe. Poprvé v životě si uvědomila, jak vždycky strašně plýtvala tou jednou kratičkou větou. Miluju tě.

Milovala kamarádky, prodavače v oblíbeným obchodu, zpěváky a filmový hvězdy, kafe se spoustou cukru a taky červený víno. A zbytky čokolády na rtech. Milovala několikrát denně. A teprve nedávno poznala, co se vlastně pod tím slovem skrývá. Jaký poklady a tajemství jí celej život úplně míjely. Ty chvilky, kdy lítala tak vysoko v oblacích, že stačilo natáhnout ruku a mohla se dotknou Měsíce. Pro štěstí místo kominíka. Rána, do kterejch se probouzela s perfektním chlapem vedle sebe, kterýmu vůbec nevadilo, že má pod očima zbytky řasenky, co si jí večer zapomněla smejt. A že jí vlasy trčej do všech stran. MILOVAT.

Ale teď je všechno jinak. Lásku vyznává už jenom gumovejm medvídkům, co se válej v kuchyni na stole. Protože ona nemá sílu je uklidit. A on už tu není.

Je příliš hrdá, než aby mu zavolala. Třebaže ví, že on celý dny čeká u telefonu, až se ozve. Marně. Ona jenom sedí, schoulená v křesle se skleničkou červenýho (In vino veritas.), a vymýšlí miliony hloupejch důvodů pro to, aby mu mohla při nejbližší příležitosti teatrálně padnout kolem krku. Stejně to nikdy neudělá. Zbabělá.

A on? Je moc perfektní, než aby přiznal svoji chybu. Radši bude dál předstírat, že on je ten, komu se ubližuje. Že on by jí přece nikdy nelhal, nepodvedl jí, nezradil…

Nepřekonatelná bariéra mezi mužem a ženou prej neexistuje. Tak proč končej vztahy, ve kterejch je tolik lásky a štěstí a radosti?

Jsou v pasti. Ale ne tak, jak si vždycky přáli. Ne tak, jak jí on šeptal do ucha  každej večer předtím, než usnula: „Teď se venku zastaví čas a my tady budeme uvězněný úplně na furt. Spolu.“ Jsou sami. Na opačnejch koncích planety. A slovo „MILOVAT“ nabývá úplně jinejch rozměrů.

Milovat je od teď jenom nedosažitelnej pocit hluboko v srdci, který se pomalu mění v kámen. Milovat je pád do nekonečný temnoty. Milovat je jít a nevědět kam. Sám.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

***

(Králíček, 15. 7. 2009 23:58)

Je to krásně...smutně napsané..ale naštěstí to má i pokračování...(jupíí!)

***

(Lennys, 7. 7. 2009 23:13)

...tak proc to nechce pochopit?

Leni,

(Markét :), 7. 7. 2009 19:31)

bez komentáře
.
.
.
Hodně dobrý...