Kapitola I. Probuzení
Pršelo. Silně pršelo. Popravdě nepamatuju si, že by někdy pršelo víc. Vstal jsem. Opatrně jsem překročil kaluž u postele a stoupl na jedno ze suchých míst v chatrči. Protáhl jsem se a šel si dát kafe. Přeskákal jsem místa, kde jsou louže, a v druhé ztemnělé místnosti nahmatal stůl. Najít hrnek a termosáček s posledním instantem nebylo zas tak složité a tak se mi kafe ohřívalo poměrně brzo. Protáhl jsem se a konečně jsem začal rozeznávat obrysy chatrče. Světlejší plech asi metr od stolu nejdříve a poté ty ostatní. Podpěry, po kterých stékaly kapičky dešťové vody, byly rozsety po celé místnosti ohraničené vlnovým plechem a sádrokartonem. Zvlhlá dřevotříska, na které jsem stál, chytala plíseň od bahna pode mnou. Dost bída řekli byste, ale já mám tohle hnízdo rád. Má svý mouchy, má svou vlhkost s plísní od podlahy, má zfetovaný sousedy ale má i svý kouzlo. A jistou bezpečnost. Odplivl jsem si do nejbližší louže a dlouze se napil kafe. Nebudu si nic namlouvat, chutnalo odporně. Plastový ocas byl zřetelně znát z plechového hrnečku a žmolky čehosi nepojmenovatelného proudily dutinou ústní ještě dlouhou dobu po napití. Jen na krátkou chvíli jsem zavzpomínal na dobu, kdy jsem měl možnost pít dobrou kávu. Sakra na to nemysli. Rychle jsem myšlenky zahnal, protože krom dobré pražené mleté kávy sebou nesly jiné poselství. A to já už nechtěl znát. Proto jsem byl zde v odpadu lidském a snažil si namluvit, že se mi to líbí. Že mi to vyhovuje. Přesto jsem měl každou sekundou chuť sbalit si svých pět švestek a vyrazit pryč. Vrátit se. Ne. Rychle jsem s odporem spolykal poslední žmolky suspenze černé barvy a šel si znovu lehnout.
Kapitola II. Rozhodnutí
Odporně veliká nasládlá kapka, která dopadla pod nos, mě probudila ze slabého spánku a zničila tak přenádherný sen. Promnul jsem si oči a posadil se na postel. Bylo k ránu a venku neustále pršelo. Vypadalo to na delší čas, a proto spát dál byla asi zbytečnost. Rozhodl jsem se udělat něco se svým tělesným pachem, protože potrhaná kombinéza, kterou nosím už … sakra to už je pěkně dlouho. Musel jsem využít toho, že konečně prší a krásná čistá voda je zadarmo. Přešel jsem tedy do druhé místnosti a odhrnul jednu desku ze střechy. Nohy se mi propadly do bahna a tak jsem uskočil znovu na dřevotřískovou desku. Sundal jsem si zabahněné boty a pokusil se sklepat z nich největší část špíny. Třeba nesplesnivěj. Rozepnul jsem kombinézu, z které, bylo jasně cítit, že něco takového potřebovala už několik měsíců. Opatrně jsem jí položil na stůl z prohnutého plechu a podíval se na své nahé tělo. Odpudivé mokvající rány, škrábance se zelenajícím hnisem a kosti co na sebe upozorňovaly více, jak se sluší. Moc dobře jsem věděl, proč jsem kombinézu už dlouho nesundal. Dlouhým krokem jsem ponořil nohu do světlého bahna, které jí pohltilo nad kotník. Rychle padající kapky deště bodaly do otlučených zad a poté stékaly po ranách až k nohám ponořeným v bahně. Přejel jsem si rukou dlouhé vlasy a snažil se nezajet hluboko do zacuchaných slepenců. Na vousech se srážela pára od úst. Bylo krásné deštivé ráno. Po chvíli kdy mi nohy začaly umrzat ve světle žlutém bahně z podlahy, jsem si znovu stoupl na dřevotřískovou desku a začal se oblékat. Letmý pohled na stůl, plechový hrneček a krabici instantních termosáčku mě utvrdil. Dnes se tam znova vydám.
Kapitola III. Cesta
Vyrazil jsem. Nebral jsem si nic a vstoupil do deštivého rána chudinské čtvrti. Nažloutlá záře smogem zahaleného slunce světélkovala na špicích pokroucených plechů představujících střechy z kterých v nepravidelném rytmu odskakovaly gejzíry kapek. Bylo zde nebezpečno. Nebezpečí však člověk je schopen ignorovat pokud přichází pravidelně. A tak jsem se po rozblácené cestě pustil znovu do hlubin vrakoviště.
Ani ne po deseti minutách chůze jsem zjistil že tímto směrem nejdu sám. Těžká obuv někoho z bohatších zřetelně šplouchala s odstupem dvaceti metrů za mnou. Odbočil jsem. V půlce uličky mezi plesnivějícími dřevotřískovými krytinami jsem uslyšel jak kroky za mnou zatočily. Je mi v patách. Za další zatáčkou jsem se rozeběhl. Kličkoval jsem mezi nebezpečnými prkny s hřebíky, rezavými odkrojky plechu a ohořelými pneumatikami hlouběji do města. Měl jsem zkušenosti s útěkem a proto jsem po několika dobře mířených manévrech shledal že jsem znovu sám. Na ulicích začalo být rušněji. Lidé vylézaly ze svých skrýší a v jednom velkém davu proudily někam ke středu smetiště. Sběrači. Připojil jsem se k davu a vmáčkl se co nejvíc dovnitř. Několik tváří se otočilo a jasně poznalo že nejsem zdejší a dalo mi to jasně najevo. Byl jsem cizí. Nebyl jsem sběrač. Ještě chvíli jsem se snažil držet se davu ale několik dobře mířených kopanců od nikoho a byl jsem venku. Noha mi podklouzla a celým obličejem jsem dopadl do béžového bahna a zůstal ležet.
Kapitola IV. Konec konce
Opatrně jsem zvedl hlavu z páchnoucího bahna a uviděl ji. Určitě to byla ona. Někdo mě zřetelně překročil a jak spěchal nevšiml si že pod ním ležím a tak mi šlápl na hlavu. S ústy dokořán zaryl jsem se do měkkého bahna a nabral plnou dutinu ústní té páchnoucí břečky. S lupnutím stlačené vody jsem se zvednul a poznal jsem … Sakra jak se ten člověk jmenuje. Znal jsem ho, znal jsem ho moc dobře právě z těchto míst a přec nyní jakoby se jeho jméno vytratilo z krátkodobé i dlouhodobé paměti. Otevřel dveře za kterými nebylo naprosto nic vidět. Přesně jak to být mělo. Vymrštil jsem se na nohy a běžel za ním. Slíbil mi že toho nechá. Doběhl jsem k oknu a pokusil jsem nahlédnout dovnitř. Nic. Ach já bláhový věděl jsem že nic neuvidím přesto jsem běžel přesto jsem se snažil. Doklopýtal jsem zpátky ke dveřím. Neotevíraly se. Byl konec. Pro mě začátek. Naposledy jsem zapřemýšlel o návratu a vzal za kliku. Nic. Zval jsem pevněji. Nic. Chtěl jsem zuřit, rozmlátit tu posranou boudu ne kvůli jemu ale kvůli sobě. Chtěl jsem dovnitř. A v tom jakoby z ničeho nic jsem se otočil a odešel. Snad v tomhle bordelu najdu jinou.
tak pořádný vysvětlení
(Lesapán, 28. 2. 2010 16:18)