Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

Posedím

Spánek své sítě rozhodil
do ulic měst a venkovů.
Jen u nás ještě svítilo
se na cestě k domovu.

Trnama zkrvavenejch šípků
hraješ na zbytky klavíru.
A stále ptáš se pošetile
proč plihnou kraje kanýrů
okolo nohou.

Že prý už ve dveřích
jsem se posmutnělá zdála.
 Naúkor toho, jak krásně hraješ,
nemám teď, s kým bych tancovala.

  Posedím.
Naškrábu "pár stránek dopisu"
)tak se ta "kniha" bude jmenovat)
a budu předstírak úsměv,
kterej se bude lidí ptát:
 "Proč mi nevěříte?"