Jdi na obsah Jdi na menu
 


Líběj se mi tvoje ruce. Dlouhý prsty, který končej v nekonečnu. A možná ani tam ne. Šetřím si tu jedinou chvíli, kdy tě budu moct vzít za ruku. Šetřím si ji snad na horší časy nebo na nějakou hodně zvláštní příležitost. Šetřím si ji přesně tak, jako ty sis šetřil to odporně drahý víno, co jsem ti dala loni k Vánocům, abych ho po tobě potom mohla hodit a přitom na tebe řvát, že seš odpornej hajzl a že už tě nikdy nechci vidět.
Vzpomínáš, jak jsem se shovívavě usmívala nad odpornou oddaností tý holky z Bestiáře? Jak jsem jenom stěží zadržovala výbuchy smíchu, když neustále řešila, v čem je ta druhá lepší než ona?
Stupidní film, říkala jsem.
Ale co má, sakra, ona a já ne?! (Druhou bradu?)
Souloží první ligu, řek bys, a očekával bys přinejmenším úsměv, pokud ne rovnou hodně hlasitej smích. Jenomže můj život nenapsala žádná feministická rádoby spisovatelka. Můj život už delší dobu píšeš ty.
Manipulovat mužem je snazší než upéct drobenkovej koláč.
Manipulovat ženou je snazší než uvařit kafe.
K manipulaci se mnou ti stačej dlouhý prsty.
Jsem tebou fanaticky posedlá už od první chvíle. Seděl jsi u okna vedle tý nanicovaný blondýny a trpělivě jí vysvětlovat význam tak primitivní věty, jako je I would like a cup of tea, please. Pořád tam cpala want. Hrála to na tebe. Chtěla tě dostat. Jako my všechny. Jenomže tys byl tenkrát ještě moc naivní, bez zkušeností s posedlejma vysokoškolačkama.
Pozorovala jsem vás dobrou čtvrthodinu. Na čele se ti už rýsovaly první vrásky a tvoje dlouhý prsty si pohrávaly s propisovačkou. Byla její, bezpochyby. Růžová.
A potom přišla Renáta. Sedla si ke mně a začala mi vykládat, proč jde pozdě. V metru ji chytil revizor. Neměla lístek, samozřejmě, nikdy si ho nekupovala. A neměla ani prachy na pokutu. Byla permanentně švorc. Jako já. Až na to, že ona prachy nepotřebovala. Normálně se s tím chlápkem z podzemky vyspala. Jako s tím barmanem ve středu, když jsme neměly na zaplacení všech těch drinků, co jsme za večer vypily. A jako s profesorem minulej semestr…
Po chvíli si všimla, že tě pozoruju.
„Ten, jo?“ ukázala na tebe prstem s rudě nalakovaným snad půlmetrovým nehtem.
„Neukazuj,“ sykla jsem. Ne proto, že jsem se bála, že nás uvidíš. Proto, že její ruka celu tu situaci strašně ponižovala. Degradovala tě na pouhej obraz hezkýho mladýho profesora v mých očích.
Byl jsi víc.
Byl jsi Daniel. Ne Danek, ne Dan, ne Daník. Daniel.

Pozvals mě k sobě. O týden později. A já jsem si naivně myslela, že pro mý krásný oči. Že sis konečně všim, že na přednáškách je mám jenom pro tebe. .
Chtěls probrat moji seminárku. Byla prej horrible.

Svedla jsem tě. Nepokrytě a bez předstírání jsem si sundala svetr a přitulila se k tobě. A tys ani trochu neprotestoval. Neuměl jsi to? Nechtěl jsi? Kdo ví.
Naše poprvé. V malým kabinetu ve třetím patře. Jak příhodný pro další vztah, myslela jsem si tenkrát.

Máš manželku. A rozvádět se samozřejmě nechceš. Proč taky? Občasný schůzky v kavárně, který pokračujou u mě doma. Tvoje žena to tiše toleruje. Vlastně taky nemá moc na výběr. Nedovolil bys, aby ti někdo mluvil do života. Aby ti někdo říkal, co máš dělat. A tak žiješ podivným dvojím životem. Pár dní se mnou a pár s ní. Já respektuju čas, kterej trávíš s ní a ona ti nebrání ve schůzkách se mnou. Občas mě napadá, že kdybych místo angličtiny studovala třeba literaturu, měla bych dobrej námět na knihu o takovým trošku zvláštním modelu rodiny.

Zbožňovala jsem ty chvíle, kdys ležel vedle mě v posteli a koukali jsme společně na televizi, nebo když jsi mi něco předčítal z Malýho prince. Milovals tu knihu. A já si ji díky tobě oblíbila taky. Už navěky ji budu mít spojenou s tvým hlasem, vůní, tváří.
Potom jsi mě políbil letmo na tvář a tiše, jako ten nejlepší zloděj ses vytratil z bytu. Nevadilo mi to. Věděla jsem, že za pár dní zase přijdeš, a i přesto, že máš klíče, zazvoníš. Budeš mít plný ruce vína na večer a kytek pro mě. Usměješ se a řekneš něco v tom smyslu, jako že seš rád, že mě vidíš. Vezmu od tebe květiny a dám je do skleničky od majolky. Vázy nevedu.

Jenomže jednou jsi odešel tak nějak jinak. Políbils mě a hlučně zabouchnul dveře naší podivný domácnosti. Nevěnovala jsem tomu ani tu nejmenší pozornost, vlastně jsem si toho ani nevšimla. Nepostřehla jsem, že něco je jinak, že jsem tě slyšela, když jsi mě opouštěl.
Uvědomila jsem si to vlastně až ve chvíli, když zavolala tvoje žena, kdy míníš dorazit domů, že kvůli tobě nebude každej den dělat teplou večeři, když pak stejně nepřijdeš.
„Tady ale není.“ pípnu nesměle do telefonu, když mě konečně pustila ke slovu. A ani jsem se nepozastavila nad tím, že ti chystá teplý večeře, zatímco já po tobě vždycky hodím jenom balíček chipsů.
Na druhý straně chvíle ticha. Úplně přesně slyším, co se tvojí paní honí hlavou. Tou mojí totiž prolítavaj úplně stejný myšlenky.
Když není s NÍ, tak kde, sakra, je!?
Snad se mu, proboha, nic nestalo.
A nakonec ta jediná, kterou vyslovím nahlas: „Myslíte, že…že je nějaká třetí?“
Ticho.
„Chci to skončit. Stejně to nikdy pořádně nefungovalo.“ Kecáš. Klapalo to. Byly jsme skoro jako rodina. Trochu zvláštní, ale přece jenom rodina. A tys to chtěl jenom tak uzavřít. Nikdy! Říkala jsem si, ale v duchu jsem věděla, že tomu nedokážu zabránit. Jenom jednu věc jsem ještě chtěla vědět.
„Kdo to je?“ zeptala jsem se.
Ani ses nenamáhal hrát překvapenýho. Věděla jsem, že existuje nějaká další. Hezčí, chytřejší a vtipnější, než jsem byla já nebo tvoje žena. Vlastně bývalá žena. Kvůli mně ses nerozved, ale kvůli Ní jo. Potěší.
„Renáta.“

Wow. Renáta. Moje nejlepší kamarádka. Líp sis vybrat nemoh. Větší děvku bys v Praze hledal jenom těžko. Šla s každým. A ani si za to nenechávala platit. Vždycky říkávala, že dělá dobrej skutek. A ještě si u toho užije.
Co tě na ní sakra tak strašně zaujalo? Čím si tě omotala kolem prstu? Jak tě dokázala dotlačit k rozvodu? Co má, sakra, ona a já ne?!
Nic neříkám. Odcházíš bez polibku, bez pozdravu, bez zastavení.

Zvoní telefon. Renáta. Jak se vůbec ještě opovažuje?!
„Co si sakra myslíš, kamarádko? Čekáš snad, že ti ještě poděkuju?! Sebrala mi jediného chlapa, kterýho jsem kdy milovala! Kurva, můžeš mít každýho, tak proč chceš jeho?! Mrcho!“ Nečekám na odpověď.
Nenávidim ji! Nenávidim!

„Stejně nikdy nebyl tvůj. Měl doma manželku, vzpomínáš? R.“
Moc dobře si to pamatuju. A víš, co máš doma teď? Děvku. Odpornou lacinou děvku. Ale ne nadlouho, neboj. Zase se vrátíš k nám. Ke mně a ke svý manželce. Tak to totiž bylo naprosto ideální.

„20. ledna 2001 byla ve svém bytě nalezena mrtvá slečna Renáta Č. Byla pravděpodobně zavražděna. Vrah zatím nebyl dopaden. Policie České republiky proto žádá každého, kdo by mohl o smrti této mladé ženy podat svědectví, aby kontaktoval nejbližší policejní stanici.. “
*
*
*
*
„Vrátíš se?“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

fíha

(petí, 26. 1. 2009 21:30)

no tka to je moc hezky napsaný...fak dobřese to čte...a jak řekla Markté ze života...prostě...ty jednou vydáš knížku úpkně to vidim :)

Nemám slov

(Markétr, 14. 1. 2009 19:49)

Nemám slov, a přesto se pokusím něco sesmolit...
Jsem velice ráda Leni, že je tato historka pouze fiktivní a doufám, že žádná Renáta ani mrcha s jinym jménem se ve tvém životě (pokud možno) neobjeví.
Chlapy jsou občas hloupí.... myslím, že to nemusím rozvádět dál..ať si každej domyslí... ale každá HODNÁ holka ( žena ) na to vždycky dojede...
Ale nebudu předstírat, že to není i naopak.
*
Každej by se měl řídit myšlenkou Oscara Wilda: "Nědělej nic, o čem nemůžeš rozprávět u večeře..."
*
Ale někdy to taky nejde...
*
Leni, vždyť to...(mě)...znáš...
*
Jinak je to moc hezky napsaný...ze života... miluju tvůj způsob psaní...(i když ta vražda už tam je moc..ale chápu,že ta mrcha je prostě na zabití)